Barva kouzel je fantastický román s různými pohádkovými prvky. I když je na nich román založen, přesto je autor nadsazuje a ironizuje a s použitím jeho osobní formy psaní se jedná o velice vtipný a záživný.
Děj se odehrává na Zeměploše, kterou nesou čtyři ohromní sloni, kteří stojí na krunýři ohromné želvy A`tuin. Doba děje není určena.
Na Zeměplochu připlul Dvoukvítek, první zeměplošský turista, i když o tom nikdo nevěděl. Na tom by nebylo nic divného, kdyby nepřiplul z jiného kontinentu a i když tam pracoval jako úředník, měl s sebou tolik peněz, že by si za ně mohl koupit půlku Zeměplochy. Naneštěstí připlul do Ankh-Morpoku, hlavního města zeměplochy, které je semeništěm lidské špatnosti, město drží pohromadě snad jen špína a zločin. Kromě stovky zlodějů si Dvoukvítka všiml i nedostudovaný čaroděj Mrakoplaš, který si stejně jako ostatní všiml doživotní renty a byl svědkem toho, jak prvního zájemce snědla turistova truhlice, která měla stovky malých nožiček, a oběti nechtěné srážky tvrdily, že se dokonce umí pomocí klíčově dírky mračit. Jelikož byla vyrobena ze dřeva myslícího hrukovníku, měla cenu jako druhá půlka zeměplochy. Naštěstí byl Mrakoplaš celkem zcestovalý, a proto našel řeč, kterou umí i turista. Tak se spolu seznámí, a když už Mrakoplaš vymyslel plán jak ho okrást, nechal si ho zavolat patricij, hlavní představitel města a řekl mu, že jestli bude ublíženo Dvoukvítkovi, bude ublíženo i jemu. Mezitím se však u Doukvíka sešli představitelé všech cechů se snahou ho zabít a obrat. Klasicky se však strhla krvavá mela, nadšený dvoukvítek všechno vyfotografoval malou fotící skříňkou, ve které byl zavřen trpaslík se štětcem. Nakonec jeho truhla podpálila město a Mrakoplaš byl nucen s Dvoukvíkem utéci. Podobná dobrodružství prožívali celou cestu, až nakonec dorazili k okraji, kde byli zajati ale uprchli v ponorce, která měla být svržena přes okraj. Tím díl končí.
Pro pochopení mého zápisu je důležité znát postavu Dvoukvítka. Dvoukvítek nemá absolutně žádný pud sebezáchovy. Například v putyce U Děravého bubnu, kde Dvoukvítek bydlel, se strhla mela mezi městskými špičkami, které by se každý normální člověk vyhnul kilometrovým obloukem, avšak on si je vyfotografoval v akci, jednotlivě i skupinově, to ovšem za drobný peníz, za který by si dotyční mohli koupit půlku jedné čtvrti v městě.
Hlavní autorovou myšlenkou bylo jednak napsat knihu, která by vyjádřila jeho bláznivo-šílenou fantazii a jednak napsat knihu, která by se ostatním líbila. Obé se mu povedlo. Knihou je prostoupeno mnoho různých glos, narážek, ironií a nadsázek. Například hrdinové na zeměploše byli skuteční mistři boje, avšak nejznámější z nich byl Hron Barbar, poněvadž uměl vyslovit i víceslabičné slovo. Také Dvoukvítek, který neznal zcela správně význam slov kulturní šok. Proto například ochromil šišlavého hrdinu protézou, hromadu maniakálních druidů, kteří vytvořili z ohromných šutrů superpočítač, kalendářem a Ankh-Morpok speciální službou nazvanou Pojí-štěnic (pojištění), která se rychle ujala u všech cechů. Kniha je psána hovorovou češtinou, není náročná na čtení a náramně se u ní odreagujete.
Knihu jsem si přečetli na základě nadšeného kamarádova doporučení a nezklamal mě. Autorův osobitý styl psaní mně sedí. Jediné co bych na knize zkritizoval je grafické zpracování, poněvadž vypadá jak u špatně provedeného komerčního fantasy. Ale jinak mě kniha skutečně nadchla a jsem rád, že autor napsal další díl, i když jen kvůli penězům.
Vytisknout!